Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
EPICA se stali stálicí metalové scény, které se za posledních deset let podařilo zcela bez škobrtnutí si svou pozici upevňovat. Bezesporu díky tomu, že nepolevují a pravidelně vydávají nová alba. Ta se od sebe hudebně sice moc neliší, ale pokaždé se na nich najde dostatek zajímavého materiálu. Simone Simons se také moc nemění, ale to má na svědomí rostoucí vrstva líčidel.
„The Holographic Principle“ nahrála kapela v nezměněné sestavě, pouze s tím rozdílem, že Mark Jansen pověsil kytaru na hřebík a už jen bručí. A oproti minulým albům si na „The Holographic Principle“ pozvali mnohem víc klasických nástrojů, ale to je změna pouze kosmetická. Koncem ledna je plánovaný koncert v pražském Fóru Karlín (společně s POWERWOLF), snad mi bude odpuštěna poněkud opožděná recenze a tento text může být brán jako pozvánka na živé vystoupení.
Nezbytná nicneříkající orchestrální předehra se přehoupne do „Edge of the Blade“ aneb EPICA 2016. Nebo snad EPICA 2006? Těžko říct, tahle kapela si svůj styl již definovala, a záleží již jen na tom, jak své jednotlivé elementy bude servírovat. Pokud tam stále bude ženský element v podání Simone Simons, je zřejmě vše ostatní dovoleno. Seznam postupů, které se používají, je zajisté dlouhý, ale takřka ke všem skladbám stejný. Každá jednotlivá skladba je povedená a pěkně se poslouchá, ale po hodině orchestrální hradby, futrované do hlavy, nezůstane vlastně až na zkoprnělý výraz žádná konkrétní vzpomínka. Opět zazní jedna či dvě výraznější skladby, které se nad ostatní trochu vyhoupnou - tentokrát hraje prim zřejmě „Beyond the Matrix“ se svým chytlavým, sborovým refrénem, který to táhne až k horní hranici slyšitelného spektra, a „Dancing in the Hurricane“ s orientálním motivem.
Můj osobní dojem z alba je ten, že to nejlepší na něj kapela neumístila. Ve dvoudiskové edici „The Acoustic Principle“ zazní skladba „Beyond the Good, The Bad and the Ugly“, kde je příjemný hlas Simone doprovázený jen zcela nenápadně, akusticky. Možná pro tu nezvyklou polohu, možná pro uši unavené hodinovou orchestrální pompou, jsem si tuhle skladbu oblíbil zcela nejvíce. V podobném duchu se nese i následující, neméně kouzelná „Dancing in a Gypsy Camp“. Neměla by EPICA větší úspěch s touto hudbou? Jak píši už po několikáté, jejich orchestrální, symfonická, pompézní produkce značně ubíjí pěkné melodie, na které má tahle parta evidentní talent. Co se dá dělat, ode mne si poradit nenechají. Dáme tomu tradiční hodnocení okolo sedmičky a budeme se těšit zase příště.
1. Eidola
2. Edge of the Blade
3. A Phantasmic Parade
4. Universal Death Squad
5. Divide and Conquer
6. Beyond the Matrix
7. Once Upon a Nightmare
8. The Cosmic Algorithm
9. Ascension - Dream State Armageddon
10. Dancing in a Hurricane
11. Tear Down Your Walls
12. The Holographic Principle - A Profound Understanding of Reality
tuto kapelu som pocul naposledy pred cca 10 rokmi, tak som tomu dal sancu... vyborna doska so skelym zvukom, instrumentaciou a skladbami, ktoru trochu zabija prebublela stopaz... rozhodne to nie je strata casu... bod navyse za druhe CD - vidno, ze im nechyba nadhlad a zmysel pre humor...
Klasický "Rogga" Johansson a jeho user-friendly death metal. Letos sice nemá oslnivou formu (viz slabší PAGANIZER), ale stále je to se ctí. Minulá deska byla lepší, ale i tady si skalní fanoušek najde to své. Hned po prvním poslechu vidíte všechny karty.
Trochu emařiny, trochu punkrocku a špetka indie melancholie. KOVADLINA řiznutá CARCIO RADIO. Ve výsledku celkem pozitivní vibe. Nová kapela se staronovými tvářemi a Banánem u mikrofonu. Hardcorovější MŇÁGA? Možná.
Tahle britská parta si prostě musí vybrat co chce. Koncept, ve kterém střídáte mělký emotivní rock a temnou post metalovou vlnu šilhající po blackaze v konečném důsledku působí jako zmatlaný dort od Pejska a Kočičky.
Nesúhlasím úplne s kolegom Shnoffom, že „PowerNerd“ je „ezo“. Devinovej potrhlosti je v textoch síce dosť, no v prvom rade ide o priamočiary prog’n'roll, ktorý strhne a baví od začiatku až do konca. Ad koniec: na „Ruby Quaker“ sa už so Shnoffom zhodneme.
Devinovu sólovou tvorbu buď milujete nebo je vám lhostejná. Nenávidět Devina nějak nelze. PowerNerd je asi očekávatelný, vrstevnatý ezo prog opus, který potěšil, ale nijak mě na lopatky nepoložil. Kromě songu "Ruby Quaker" ovšem. To je šleha jako kráva.
Hvězda za rok třicetiletých Jezdců jakoby po druhém dechu na albu "Der Rote Reiter" (2017) znovu začínala blednout. Po ukrutné nudě z divného alba "The Divine Horsemen" (2021) je toto EP už druhou studiovou nahrávkou, ale stále se neděje nic vzrušujícího.
Finský prog-power metal, který vykresluje kouzelné melodie a nápadité kytarové a hlavně klávesové instrumentální variace. Jde o one-man projekt, to je i kámen úrazu, nevýrazný zpěv spíš ruší a syntetické bicí také nic moc. Škoda, jinak super poslech.